Čas Slunovratu, čas vánoční… čas Lásky v nás

Vánoce jsem vždycky milovala. Mám na ně hřejivé vzpomínky z dětství, jsou pro mne spojeny s rodinným teplem, kdy se u nás doma scházela širší rodina, s vůní jehličí, vánočních laskomin, moudrostí pohádek a tajemstvím, které přicházelo navečer s příchodem „Ježíška“. Častokrát už někdy na podzim odněkud z éteru nasaju závan těch vánočních chvil, které se v mém vnitřním pocitu tetelí těšením se. Následuje představa spojená s harmonií, tvořením, útulným domovem a teplem prodchnutými setkáními s mými blízkými. 

A tak… s proměňující se realitou bývám poslední dobou učena být, žít v přítomnosti, v plynutí a důvěře… s přijetím, že vše, co přichází, je právě to, co teď a tady potřebuji prožít… bez posuzování, bádání nad tím proč, zač a nač, bez hodnocení. A že mě Vesmír umí překvapit, o tom žádná :).

Kam má paměť sahá… poslední tři roky pro mne byly vánoce časem nečekaných událostí, které mne chca nechca přibližovaly mne samotné – mé duši, spojovaly se světlem uvnitř sebe. 

Přeci jen některá má očekávání a přání se naplnila. Zatímco předešlé roky jsem prosincové dny prožívala v rytmu pracovního přetížení, v docela plném vnějším vypětí, letos i loni se mi vyplnil sen klidnějšího spočinutí ve vlastí tvorbě, pro kterou se otevřel nádherný prostor, který mne zevnitř naplňoval spokojeností a tvořivé plynutí ve mne otevíralo radost i pocit (sebe)důvěry a spojení s mým vnitřním potenciálem. Vytvořila jsem si i prostor pro setkávání s podobně laděnými lidmi, vzájemné sdílení a  inspiraci. Takový splněný sen, díky němuž jsem si uvědomila, jak jsem se za poslední roky posunula. A také to, jak zdánlivý vnější úspěch nemusí být tím, po čem duše opravdu touží a to, co se jeví jako „nenápadné“, je uvnitř mnohem blaženější a člověk si vrní i bez vnějších ovací, poplácávání po rameni ze splněných očekávání vůči druhým a tleskotu třeba na sociálních sítích :). A přece… to spokojené tvořivé plynutí si najde svou cestu i ve vnějším světě, která je zrcadlením jeho autentičnosti. 

Zas a znovu pociťuji, jak v mém vnitřním světě se celkem zásadně projevuje zimní Slunovrat, který svou silou, i silou změn, které přináší a aktivuje, zasahuje do vánočního času. Manifestuje se jako čas hlubokého nahlédnutí do sebe a setkání se svou vnitřní pravdou, jako čas očistný a posouvající dál od přežitého, co už neslouží či kde se vzdaluji své vnitřní pravdě, k tomu, co je s mou proměňující se vnitřní skutečností více v souladu. A že to někdy bolí… Jaké nástroje změny si k tomu bere na pomoc? Bývá to pro mne i čas, kdy doznívají spojení a vztahy, které byly naplno prožity, i v souznění, s bohatou výměnou, ale cosi vyššího ukáže jejich aktuální pravdivou tvář a posune je dále… či blíže vlasnímu vyššímu já, a já jako člověk se tak trochu otřesu v základech. Odkryjí se tím staré vzorce ve mně, které jsem si až doposud hýčkala a ač je v sobě tušila, obhajovala jejich existenci, tajně doufala, že skrze bránu konce roku ještě projdou. Ojoj, milá Peťulo, doba je taková – transformační, očišťující,  a ty přeci žádáš svou Duši o pravdivé vedení a žití svého potenciálu. A ta Petra – člověk se pak diví, co vše tato cesta obnáší. 

Slunovratové dny pro mne bývají silné energeticky i událostně, přinášejí nečekané zvraty a témata ke zpracování ve dnech následných, vánočně svátečních – ve dnech hlubokého spočinutí, klidu a setkání se svým vnitřním Zdrojem. Vnímávám to jako nárůst energie i blažených pocitů, světla ve dnech blízkých Slunovratu. A následné procesy přenastavení mé vnitřní reality, mé bytosti skrze události, vnitřní intenzivní pocity často se projevující v mém těle ne příliš příjemnými vjemy, vnímání věcí z jiné perspektivy a následné srovávání se s tím. Zažívám intenzivnější vjem toho, že věci se dějí… jakoby byly přednastaveny, odněkud seshora mě jimi „cosi p(r)osněžilo“ 🙂 a já jako lidská bytost pak valím oči, přijímám, propouštím, pouštím, uvolňuji se přicházejícímu – anebo ne a pak to tlačí. Loni jsme se kupříkladu na Slunovrat vydali na výlet na energeticky silné místo Karlštějna a tam jsem se vědomě otevřela energiím prostupujícím branou tohoto dne. Při cestě zpět jsem byla prostoupena velmi krásnými pocity lehkosti, radosti, jemné krásy a nekonečné lásky. A už v tu noc po tomto velkolepém oblažujícím ántré jsem čelila silným bolestem hlavy a z mých útrob se začal ozývat dunivý kašel přerůstající v dalších dnech v burácející hromobití a má hlava se chystala rozskočit se na tisíc kousků. Podotýkám, že bolestmi hlavy jsem nikdy příliš netrpěla. Celý tento proces měl poněkud dramatický průběh, který mě odevzdanou zavedl do peřin a klidu, kde se mi postupně otevíraly hlubší vhledy a porozumění tomu, co se to děje, hlubší porozumění souvislostí, které se projevily v dění následném. Uzavřely se tak kapitoly, které byly projevem mého již přežitého vnitřního nastavení. Následující rok jsem si pak uvědomila, že funguju jaksi jinak, pozorovala jsem, že některé stereotypy mé mysli i jednání ze mne odešly. Místo nich přišly do mého života nové zkušenosti v nových energiích dle mého aktualizovaného já.

Loni jsem měla chuť si ozdobit stromeček tak nějak přirozeně, bez blýštivých umělých koulí. Vytvořila jsem si z ovčí vlny plstěné ozdobičky. Tvoření je pro mne meditace v pohybu… a i jeho plody jsou pak pro mne radostí

   

A místo plánovaného raw cukrawí jsem nakonec vytvořila jednoduše (odskakujíc si z postele) pár laskomin nezatežujících moje tělo, které se očividně potřebovalo spíše čistit. A tak mezi popíjením bylinkových čajů jsem ukusovala dobroty bez cukru, bez vajec a bílé mouky a… bylo to mňamm

A tak poslední roky ve mně rozbíjí mé tradiční dřívější pojetí vánoc, i když to dřívější s tím současným má společného jmenovatele, a tím je… LÁSKA. Láska a cesta k ní má tolik odstínů, podob a vrstev. Láska, která byla pro mne spojena s rodinným krbem, vzájemností a přicházela skrze všechno to útulné hřejivé vnější, se proměňuje skrze neočekávání, leckdy i bolestivé pouštění vnějších forem, do Lásky, která stále s větší intenzitou prosvítá zevnitř sebe sama – ať už se kolem, ve vnějších událostech děje cokoliv. Láska, která se zas a znovu rodí vě mně, skrze mne, skrze stíny, do své pravdivější, zářivější podoby, prožitku a vyjádření. A ta se pak spojuje s těmi, kterí vstupují do mých dnů v souladu s mou upgradeovanou verzí. Není to nic, co bych plánovala, co bych takto chtěla, oč bych tímto procesem žádala… prostě se to děje. Je to projevem mé hlubší či vyšší moudrosti, která si vzpomíná na plán mé Duše lépe než má člověčí forma, mé podstaty, která ví, jakou cestu jsem si vybrala. 

Tento čas je silně transformační a naše staré já z nás odpadává rychleji a intenzivněji než kdy dříve. A tuším .), že je fajn tomu vyjít vstříc, nebrzdit ten proces ani ho nehnat neuroticky dopředu ve smyslu… už aby to bylo. Uvolnit se proudu, otevřít se tomu, co přichází do našeho života s důvěrou a vyciťovat nápovědu své Duše. Upřímně hledět do tváře tomu, co je nám ukazováno o nás samých, vnímat pod povrchem věcí, jakou naší kvalitu nám to odhaluje a přijmout vše, co objevíme jako součást nás samotných.  Odpuštění a vděčnost jsou žádaným a posilujícím kořením ke všem ingrediencím tohoto pokrmu proměny.

Symbolické… skrze vlastní stíny ze tmy do světla

Kde je radost, kde je smutek? Co nám to říká? Jsou to ukazatele, směrovky na naší cestě. Cíl, za kterým se žene či který si představuje naše osobnost, nemusí být tím, oč žádá naše Duše.  A já věřím, že naše Duše to s námi “myslí” vždycky dobře. Tedy i přes zdánlivé nesnáze, události, které z nás odtrhávají kusy našeho starého já a nám to nemusí být pohodlné, nás vede blíže našemu štěstí. Dokud se spoléháme na štěstí srze vnější svět, je to dočasné. A i když si uvědmujeme, že to trvalé a opravdové štěstí přichází zevnitř, z naší hluboké podstaty, cesta k jeho trvalému žití vede skrze mnohé vrstvy, zrcadlení sebe sama, skrze překvapující odhalení našich lpění.

A tak se v tento čas přihlásil o slovo i můj „vnitřní Ježíšek“ :), moje vnitřní dítě se svými autentickými pocity – strachem, smutkem ze ztráty. Dostalo se mu přijetí se vším tím pocitovým arzenálem, bylo přijato do vroucí mé náruče, ujištěno o bezpečí a lásce, která je stále přítomna. A když jsem se setkala se svým dítětem uvnitř, prozkoumala jsem i další členy své vnitřní rodiny – svou vnitřní ženu a svého vnitřního muže. A to se člověk panečku dozví věcí. Co když naše touha po rodinném teple, naše hřejivá vzpomínka na dětství je voláním naší bytosti po harmonii uvnitř naší vnitřní rodiny?

Opakované návraty Domů, jiskřivé doteky naší Duše, ke kterým nás připinkávají ty nečekané vnější okolnosti, kterým zprvu vzdorujeme a časem pak vidíme jejich dary… Dary proměny. Dary probouzení naší skutečné jedinečnosti. Dary bytí/ žití ve své opravdovosti. Dary pohlédnutí do očí naší vnitřní krásy a pramene Lásky, který nevysychá. Který se nám trpělivě připomíná… s každým projevem lásky k milované bytosti, která ho v nás rozezněla, i s každým krokem do neznáma, který nás možná děsí, než rozbalíme a vychutnáme si bonbón jeho poselství. Lásky, která se odráží v očích milovaných, kteří nám ho přišli připomenout – ať už na pár chvil, let či do konce našeho pozemského života. Lásky, která jediná nás může naplnit bez závislosti na vnějších okolnostech. Lásky, která zrcadlí aktuální hladinu našeho poznání. Lásky, která nikdy neodejde a otevírá svou náruč a něžným úsměvem, pousmáním nad naším tápáním a nejistotou. Lásky, která proměňuje naše dětské Já v Já dospělé bytosti, která ví, jak nasytit své potřeby a svůj život.

Jsme Láskou… a to je jisté 🙂

Jsem Víla ve městě a miluji tvoření z darů Matky Země. Propojuji naše duše, těla a životy se světem rostlin - bylin, esenciálních olejů a lahodné zdravé stravy. Učím lidi, jak žít i v civilizovaném světě přirozeně a v souladu s přírodou. Můj příběh si přečtěte tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.